22. března 2009 v 23:56 | kriza |
Každej den odvahu, každej den na tahu, každej den a křižovatce...píšu jenom v zkratce. Jaro na mně sedí jak žaba na prameni a se mnou nic není...
Ze země vyčouhly první bledule, co z toho, stejně je furt na nule, sněženky snad z protestu znovu zapadaly sněhem, a nevěřím ocúnům že nepřivolaly ten hroznej vichr, sviští mi v uších a táhne mi pod kabát, zadupat. Zadupat do tý břečky a do bahna co se válí všude po zemi s vlasama mrtvý loňský trávy, s přeraženejma kostma bylin z rumišť, co chřestěj v tom proklatým větru a věstěj konec, konec týhle zimy. Nešlo by se nějak zbavit tý fáze kdy se sníh promění v déšť, co tě najde ať schováš se jak chceš? Počasí že by psa nevyhnal, kapky padaj ze země k nebi, ptáš se co bude dál, pak z roztrženejch mraků vypadne slunce, že by? Čersvě naostřenejma paprskama rozřeže smysl tvýho bytí, spálí kabáty a pak, když zas spustí se sníh, smíchy se válí. Je to tanec všech živlů, tanec na tvým hřbetě a pijou za tvý drobný, aprílovej žert co stojí tě všechny síly. Jo zima je holka co tě jen tak nepustí, počká až vyprázdněj se spíže a oči se naplněj nadějí a pak naposled a vášnivě obestře tvou duši a obestře ji modrou tmou zpod ledovců, co čekala na dně karu. Tak ukaž co v sobě máš, jestli svým srcem ztvrdlým a z křemene ještě prokřešeš se k jaru?
Žádné komentáře:
Okomentovat