Zná to asi každej, ráno se probudíte a už po pár minutách se vám podaří otlouct si hlavu o skříň, nebo se aspoň pokydat snídaní...začínáte tušit, den blbec je tady. Já jsem naštěstí slyšela v předpovědi o nějaké vichřici a tak jsem se pro všechny pohromy vyzbrojila aspoň kanadami (moji kombinaci zelený sukně a růžovejch punčoch už to nemohlo zkazit...)
A samozřejmě, naše tramvaj se celý ty neskutečný tři stanice vlekla takovým způsobem, že venku se stihlo zatáhnout a ve chvíli kdy nás vyhodila ven, byla venku ta nejhorší průtrž. Dost mně pobavilo úpění jednoho z jaderňáků: "Nee, za krk prosím neeee!"
...takže na přednášku jsem dorazila pozdě a jako zmoklá slepice...a kluci si prostě museli sednout doprostřed řady, a trvali na tom, že k nim mám přes těch pár stolů přeskákat, strašně nenápadně...a já jsem takový hovádko boží, že jsem to udělala, že.
Před posledním stolkem jsem naivně zapomněla, že když Levin sundá ze židle svý věci, že ona se sklopí, s rachotem jsem se zasula mezi stoly... následoval řehot (nejen můj:-D Seděla sem tam jak hříbeček a neodvažovala sem vystrčit hlavu, protože jsem úplně viděla jak se přednášející za katedrou mračí....
Žádné komentáře:
Okomentovat