Po nebi pluje kostra obří velryby. Říkám si co kdyby, co kdyby? Spadla na zem a roztříštila se na tisíc tisíců skleněnek, tančily by po cestách v zářivejch odlescích. Chvíli bubnovaly v rytmu a přehlušily zpěv ptáků a poslední by spadla do ticha, jen cinknutí co probudí spáče na druhém konci vesmíru.
Všichni by se zastavili a udiveně hleděli na to pozdvižení a schovávali se v loubí. Pak by o tom rokovali s rozmáchlými gesty, první odvážlivec by jednu sebral a prohlížel se zatajeným dechem. A uličníci by neměli nic jiného na práci, než se po tom klouzat.
Rozkutálely by se a rozutekly do všech konců. Každému jednu do kapsy, do tajných skrýší, zapomenout a objevit za hvězdných nocí, tu matnou záři, sotva zřetelnou, spletenou z úsměvů několika lidí jednoho letního dne.
Vlastně se to už stalo, zahlédla jsem koutkem oka...a nebo se ti jen slunce tak zvláštně zrcadlilo v očích?
Žádné komentáře:
Okomentovat