9. března 2007 v 17:15 | kriza |
...tu jest jeden dřívější výtvor, pro ty, co nemají, co číst ;-)
Jeden den je zase fuč. Jedu metrem a hloupě zírám na svůj odraz ve skle. Ostatní také hloupě zírají. Na sebe, na mě, na život za oknem, co se míhá jako šmouha. Tři figurky vystoupí a pět se zase hrne dovnitř.
Vpravo za mnou sedí v koutku, v ruce bloček a kreslí, co mu síly stačí. Pána, co už není mlád, aby se také hnal, za prací, za životem, za domovem, a tak spí. Sní skrze své brýle a pocukává bílým knírem. Jestlipak se mu zdá o pár dioptrií větší sen? Kdoví… Vedle stojí holčička, taková, co má velké oči, dva copy a šaty s mašlí. Na příští zastávce ale musí vystoupit, a proto je teď na obrázku jedno děvče s jedním copem a jedním okem. A vlak jede dál…
Sbohem malíři, tahle zastávka je má. V náhodném hejnu ryb plovu po proudu. A když ryby, tak jedině sardinky. Zuřivě se držím madla a vší silou odporuji odstředivé síle v autobuse plném školáků. Asi nemají rádi sardinky, hrrr, všichni chtějí ven, nejvíc ti vzadu, uličníci.
Je totiž podzim, prší a je bláto a tedy konec hrátek s merunou a vůbec všech těch správných her, jako třeba na vojáky. Voda stéká po oknech, padá dolů a pleská do louží. Ale já ještě jednu hru znám, dívej. Jedna, dva… a hoplá, přímo do té největší, nejhlubší a nejkrásnější kaluže. Voda cáká na všechny strany a vesele si bublá, jako v létě na plovárně. A já zrovna tak, od hlavy až k patě jako zmoklá, ale velmi šťastná slepice. A oblečená.
Ždímu a ždímu, hotová potopa. Chvíli čekám, jestli ze septiku nevyleze Noe, asi ne…kde ten by se tu vzal, zato za dveřmi někdo je. Stojí tam Indián a nervózně se dožaduje vstupu. Proč se namáhat. Na hlavě má zrzavého, asi 30 cm vysokého kohouta, vyladěného k dokonalosti. Vytahaný svetr s černými a oranžovohnědými pruhy, roztrhané černé džíny ke kolenům a v kapse láhev od ohnivé vody, ví bůh, co je v ní teď.
"Koupálko, co?"
"Sranda musí bejt."
"No jo, tak se vobleč a razíme."
"Hm..." beru si svoje oblečení, nyní suché vyprané a vyžehlené. Jak milé, to se nestává často. Tak tedy jdem, jdem nečasem, ačkoli nečas jde jaksi kolem nás. Indián je pěkný šaman. Tak či tak, je stále účinnější než deštník a dokud bude, tak je mi to fuk. Nikdo neví jak to dělá a odkud je. Dá se věřit v budoucnost? Nebo v minulost? …tak se dá věřit i v Indiána, ne?
Máme doupě mezi dvěma paneláky, kde je něco jako kotelna, ale už se tam netopí, protože teď přivádíme teplo z Mělníka, nebo odkud. Podlaha je na úrovni sklepa a až ke stropu se do výšky pěti metrů tyčí čtyři obrovské válce a kolkolem se táhnou různé trubky. Některé jsou ještě funkční, takže tu nikdy není zima, co tu ale je, je šero. Občas až temno a tma.
A tam dole jsou u pat kotlů židle a vprostřed je veliká stará vodní dýmice se šlahouny na všechny strany. Jsou tu všichni, nebo byli, anebo budou. Tak se to tady ale nebere. Jsme tu vždycky dohromady, ať má někdo 6 hodin ráno, nebo odpoledne. Sešlost těch,co se jim hlavou honí věci. Dlouhán, Vlkodlak, Úžena, já - Krtečkova Máma, Vědec a tak dál.
Sedíme tu jen tak a prostě tu jsme. Indián je vždycky někde kolem, ale sledovat ho není moc dobré, protože občas je tu ve více exemplářích a to hlava nebere. Udržovat tohle místo potřebuje hodně energie a tak se občas objevují chybičky jako déjà vu, ale může to být i horší. Nedívejte se nikdy do očí lidem, o nichž víte, že tam nejsou, a už vůbec ne do zrcadla, které tam není s vámi…proto většinou všichni sedí tiše, hledí do země a pokuřují.
Indián říká, že tu jsme, protože v něj věříme a tak on získává více a více energie. A my tu jsme, protože dvě hodiny odpočinku jen tak se každému hodí a navíc, věřit v Indiána vám dá sílu ignorovat všechny ty protivné lidi, co jsou kolem. Uprostřed krvelačné přednášky o vašich výsledcích ve škole dokonale uklidní představa Indiána, jenž se náhle zjeví za vašimi zády, jen tak mimochodem…a usmívá se. To by jistě dokázalo odrovnat dost lidí, co se berou vážně. A právě to jsou většinou oni, co dokáží znepříjemnit život.
Tuhle jsem se zase přepravovala milovanou pražskou MHD, s korpulentní dámou blokující východ z prostředku. Po několika mírnějších pokusech jsem se jala vší silou prodrat se jejími tvary ven. Začala hystericky ječet a nadávat na tu dnešní mládež. Chutě jsem se rozhodla trochu jí osvětlit situaci. Byla jsem pěkně podebraná, a tak jsem si ani nevšimla, co se stalo, zato paní si toho všimla velmi brzy. Byla si jista, že když stojí v autobuse a já venku, musí mít kromě objemové převahy i výškovou. Já jsem na ni však hleděla zpříma. Tak jsem toužila zůstat v autobuse a vyříkat si to s ní, že jsem zůstala v úrovni autobusu, vznášet se nad zemí. Nejprve si pomyslela něco nenapravitelného o drzosti. Tuto představu ovšem nahradilo mnohem silnější vnuknutí, že jí musí nutně "hrabat".
Dveře se zavřely a madam odfrčela. Doufám že našla levného psychoterapeuta. Pravda, bylo to kruté, ale co jsem mohla dělat, netušila jsem, že to taky svedu. Dárek od Indiána. Proto se prosím neberte moc vážně, třeba taky dostanete křídla…
Žádné komentáře:
Okomentovat