Když nechce se ti křičet, buď tiše. Jako listí v noci v parku na Karláku. Jako strom co je strom a potom ještě jeden, i když to nevidíš. Jako všechny stromy co stojí v lese tak tiše a strmí proti světlům města. Za mříží z větvoví buď v bezpečí před křikem města. Bublá a zuří, ohně víří tmou, snad jednou nás dostihnou, ne však dnes.
I měsíc přišel se mi smát. Není snadné tančit tak lehko a nešlapat mu po kořenech. A přece dávno všechno vím. Stačí uklonit se hluboko dosti, bys i před brouky sklonil hřbet, přesto hrdě zůstal před sebou samým stát. Potom vstaň a vzdej se. Vzdej se křiku města, vzdej se falešných světel/rovných cest a křivých slov/věží co tě z výšky střeží/ poklopů od kanálů a hovorů starých sálů. Zůstaň sám a nahý před lesem. Pak požádej ho o tanec.
Požene tě z kopců mokrým listím, klouby kořenů míhají se pod tebou tou jízdou zběsilou. Jen toč se víc a víc, už se nemodlíc. Bojuj s lesem o svou duši, pusť ji, když to dokážeš...a buď kořenem co dýchá vůní země, buď tím kmenem co brání les, svoje větve k nebi rozprostři a svoje listí nech padat v kruzích, možná zamotá se do stříbra pavučin.
A pak, až město vztáhne na tebe svý slizký pracky a ty se začneš bát, les vzdá se tě a pustí tmou. Smýkáš se listím a rozbíjíš o kmeny, pereš se s kameny, od větve máš fešný šrám. Zas žereš bláto kaluží, měsíc se na hladině může potrhat.
Díky a zase příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat