12. února 2009 v 14:17 | kriza
Milí a drazí, občasní návštěvníci, potácím se ve vichřici, Quinten běsní a řádí, mně nad skripty nechtělo se ztrávit mládí, tak tu vlaju a propadám závějím. Málo času a moc sněhu, zmiňuju se jenom v běhu, proč že tu nic nepřibývá. Když se stmívá, sednu píšu, žel a nebo bohu díky, do šuplíku. Za rok za dva nebo za tři, literární světlo světa spatří moje hrůza hrůz tak se bojte, zatím čus :-)
Dneska jsem vyrazila zase po čase do lesa na vycházku, to bílý něco zase válelo se po cestách, zmrzlá zem křupala pod nohama a šustilo listí, poslední odpolední paprsky tříštily se o větve jakoby nakraslený malířem bezesmyslu po azurový obloze. Fičel vítr. Vyšla jsem si na ostroh nad městem a koukala na to mravenčení, jak se to všechno někam žene a uhání a pak les co se žene do strání a snaží se udržet na zvětrávající skále, zaťaté kořeny jak by se zastavil čas v okamžiku největšího boje a větve zimních dubů, co už je vítr očesal skoro dohola. 4 borovice to vzdaly. Zrezly ohněm, nebo mrazem a nebo možná větrem. Teplá kůra stromů, třpytivej sníh a špičatý kamení, pár šlápot na cestě. Potkala jsem pana zachumlánka. Slunce bruslilo v cirrech a všechno se to lesklo, měla jsem zlatý oči a taky vlasy, i když jsem to neviděla. Připadala jsem si jak zázračný lesní skřítě co svítí do dáli. Byla mi trochu zima. Když slunce chytilo ten správnej odstín roztáhla jsem svoji zlatou šálu a jako plachetnice na slunečním vánku letěla domů. Pak se slunko trochu sklonilo a chytilo oranžovou a já se rozplácla o kopec za domem. Bláznivý veverky se smály až jim popadaly ořechy. Já vám říkala, že přijde jaro...
Žádné komentáře:
Okomentovat